The Residents: Víc než jen koncept - 2.část

29. srpna 2007 v 0:59 | Lily Wilde |  Různé

The Residents: Víc než jen koncept

pokračování...

Hudba, Eskymáci a krtci

Koncept, s nímž přišli The Residents, je sice originální, těžko by však zaujal někoho jiného než pár vybraných kritiků, kdyby skupina nepřišla s originální hudbou. Právě ta přilákala ke skupině pozornost. The Residents přišli ve své době s nevídaným pojetím i zvukem, které vyšlo z toho, že nebyli primárně hudebníky. Nesnažili se tedy přicházet se silnými melodiemi, ani nestavěli na virtuozitě. Jejich hlavím
nástrojem byl studiový magnetofon, což jasně určilo způsob jejich práce - vytvářeli koláže z opakujících se smyček, které současně udávaly rytmus. Originální zvuk zdůraznilo to, že využívali levné nástroje, zejména u kláves šlo mnohdy spíše o hračky. V jejich tvorbě se daly najít styčné body s Brianem Enem, který také zdůrazňoval nehudební přístup k hudbě, a britským ambientem s jeho Skladbou pro nalezené harmonium. The Residents však nešlo o sofistikované dotváření prostředí nestrukturovanými plochami zvuku. Nenacházeli styčné body se soudobou hudbou, zejména s minimalisty, byť repetitivní struktury využívali. Představovali underground. Náladou dokonce jejich nahrávky z konce sedmdesátých let nemají daleko k vrcholnému dílu Plastic People of The Universe - Co znamená véstikoně.
A tak natočili i vynikající písňové desky Fingerprince a Duck Stab/ Buster And Glen. V roce 1979 vyšlo jejich koncepční album Eskimo, které však má daleko k
opusům artrockových dinosaurů, i když je monotematické - snaží se postihnout eskymáckou kultury. Nepřináší však jeden příběh, je kaleidoskopické dojmy - a nevyhýbá se ani temným stránkám jako je arktická hysterie a zabíjení novorozených holčiček. Nejde však o zappovskou blasfemii, jakou přináší jeho album Apostrophe ('). Úspěch alba Eskimo sice skupinu nepřipravil o typický nadhled, o rok později vydali jeho diskotékový remix Diskomo, ale současně ji přivedl k tomu, aby se věnovala právě koncepčním prvkům. Prvním byla Krtčí trilogie, z níž ovšem vyšly jen dvě desky Mark Of The Mole a The Tunes Of Two Cities, doplněné CD Intermission. Až na zvuk se nebezpečně blížila schématu se kterým přišly artrockové skupiny - přinášela rozsáhlý
epos o střetnutí dvou etnik, technokratických Chubů a v podzemí žijících Mohelmotů, kteří se po katastrofě musí přesílit do země Chubů. Mezi oběma kulturami vypukne zničující válka a objeví se i kříženci... Skupinu začal paradoxně pohlcovat systém, který celou dobu tak nemilosrdně kritizovala. Dokonce se rozhodla uspořádat turné - svoje vůbec první. Projekt neuspěl a na soubor přišla krize. Z firmy Cryptic Corporation odešel Jay Clem i John Kennedy.
Další rána přišla v roce 1987, kdy zemřel blízký spolupracovník kapely, kytarista Philip Charles Lithman, známý jako Snakefinger.

Americká tradice a dvojjediný Bůh ve třech osobách

Po Krtčí show následovala v polovině osmdesátých let už zmíněná alba přepracovávající americkou hudební tradici, které přinesla po dlouhé době drobný úspěch. V klubech se prosadila píseň KawLiga, která se nesla v rytmu hitu Billie Jean od Michaela Jacksona.
Teprve v závěru osmdesátých let však přišli s dalším albem, které bylo možno označit za autorské - byl jím God In Three Persons, na němž se po svém vyrovnávali s dalším fenoménem západní společnosti, s křesťanským náboženstvím. Mýtus je ovšem hodně posunutý, základem je Svatá dvojice, kterou tvoří osiřelá siamská dvojčata, On a Ona, která reprezentují východní princip jin a jang. Tu doprovází kovboj, jenž by se dal označit za zvěstovatele, který dvojčata vykořisťuje, aby ukázal svoje božství. Současně je však jimi ovládán, protože k dívce je přitahován i sexuálně. Když si však svou touhu splní, je konfrontován se svou potlačovanou
homosexualitou. Aby jí unikl, přetne spojení dvojčat a vytvoří tak Svatou trojici. V blasfemickém díle nechybí řada zinscenovaných zázraků a barnumská reklama.
Projekt God In Three Persons také naznačil proměnu zvuku, který je pestřejší, na albu zní žestě a obohacuje ho operně pojatý zpěv Laurie Amat, ovšem kultivovanost ubrala desce na tajemnosti.
Křesťanské motivy skupinu natolik zaujaly, že se k nim ještě vrátila na albu Wormwood, věnovanému krutosti v Bibli. Nepřímo ovlivnily i zatím poslední protiválečný opus Demons Dance Alone.

Film,video,počítače a divadlo

Přestože hudba The Residents proslavila, soubor se nakonec uplatnil i v oblasti, která byla jejich zakladatelům bližší, sice ne přímo ve filmu, ale ve spřízněné oblasti videa a multimediálních CD ROMů, kde má takřka průkopnické postavení. Ne ovšem kvůli filmu Vileness Fats, který nikdy nebyl dokončen. Ze čtrnácti hodin natočeného materiálu byla nakonec v roce 1984 sestříhána půlhodinová ukázka, která vyšla pod názvem Whatever Happened To Vileness Fats. Kratičké propagační video k albu Third Reich'n'Roll je považováno za jeden z prvních uměleckých videoklipů. Vysoce uznávané jsou především One Minute Movies, které doprovázely Commercial Album. Prezentovány byly jak v
newyorském Muzeu moderního umění, tak losangeleském Muzeu současného umění, kde byly představeny i návrhy scény k živé produkce The Mole Show. Nástup videa a s ním související vizualizaci rocku dokázali The Residenst okamžitě zachytit, vyhovovala jejich naturelu, což se ukázalo i při živých vystoupeních, kde hrály velkou roli masky, loutky a prvky pohybového divadla. V Praze si dokonce vyzkoušeli i práci v divadle skutečném, když v Arše inscenovali v roce 1995 The Freak Show. Optimálním médiem se však pro The Residents stal CD ROM, na kterém mohli pracovat doma. Spojili své síly s grafikem Jimem Ludtkem, který dal nezaměnitelnou
podobu třem CD ROMům. Prvním byla The Freak Show, ve kterém se skupina vyznala nejen k lásce k bizarnosti, k bytostem různě znetvořeným a postiženým, ale ukázala také americkou fascinaci zrůdami, které byli představovány v pojízdných obludáriích. The FreakShow se ze všech projektů dočkalo nejvíce podob. Vyšlo jako CD, audiovizuální CD ROM, komiks a dočkal se i divadelní podoby. Po něm přišel příběh na CD-ROMu The GingerbreadMan, příběh skřítka Perníčka, který bloudí naším světem a je nakonec sněden. Na posledním Bad Day On The Midway z roku 1995 se The Residents s Ludtkem vrátili do pouťového prostředí. Po roce 1996 skupina své aktivity omezila, vydala už jen dvě studiová alba, v roce 1998 přišel nezvykle pestrý Wormwood a v roce 2003 pak protiválečný opus Demons Dance Alone, na kterém do popředí vystoupily vlivy novoromantismu. Skupina na něm balancuje na hraně více než kdy dříve. Místy se už dokonce zdá, že nejde o parodii, ale že skupina po letech splynula s proudem.

Vybraná diskografie:
Meet The Residents (1974)
Not Available (vydáno až v r. 1978)
Third Reich & Roll (1976)
Fingerprince (1976)
Duck Stab (1978)
Duck Stab/Buster & Glen (1978)
Nibbles (1979)
Please Do Not Steal It! (1979)
Eskimo (1979)
The Commercial Album (1980)
Mark Of The Mole (1981)
The Tunes Of Two Cities (1982)
Residue Of The Residents (1983)
The Big Bubble: Pt. 4 Of The Mole Trilogy (1983)
The Mole Show: Live In Holland, June 6, 1983 (1983)
George & James (1984)
Ralph Before '84, Vol. 1 (1984)
Title In Limbo (1984)
Vileness Fats (1984)
Assorted Secrets (1984)
Whatever Happened To Vileness Fats? (1984)
Censur Taker (Original Soundtrack) (1985)
Pal TV LP (1985)
Heaven? (1986)
Hell! (1986)
Stars & Hank Forever: The American Composers (1986)
13th Anniversary Show - Live In Japan (1987)
For Elsie (1987)
God In Three Persons (1988)
The King & Eye (1989)
Buckaroo Blues/Black Barry (1989)
Uncle Willie's Guide To The Residents (1995)
Our Tired, Our Poor, Our Huddled Masses (1997)
Wormwood (1998)
Residue Deux (1998)
The Big Bubbles (1998)
Petting Zoo (2002)
Demons Dance Alone (2003)
Kettles Of Fish On The Outskirts Of Town (2003)
WB:RMX (2004)

Fotografie: archiv Konrád/Lily Wilde
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Aktuální články

Reklama