Morytáty a legendy 1.část

27. srpna 2007 v 10:54 |  Různé
Převzato z časopisu: Rock & Pop: ...& kluby 31 - Divoký srdce
Výpad třicátý prvý

Morytáty a legendy
Zase na cestě. Je konec října, Valachian Kingdom zůstalo za námi a Evžen Tošenovský sděluje na billboardech podél silnice obyvatelstvu, že je náš budoucí hejtman (a balabán jeho prorok, dere se na jazyk). Politicky jen trochu vyspělý čtenář v tuto chvíli jistě hravě odvodí, jaký je cíl.
Ostravský klubozpyt je koncipován podobně, jako ten brněnský: to jest na dva díly, jeden ´historický´ a jeden ´ze současnosti´ (někteří čtenáři si mohou položit otázku, zda, nabízíme-li v tomto díle retro, přijde také nějaké to futu. To ale napíše život, přátelé.). Ale protože to odvětví kulturního a společenského života Ostravy, které mapujeme, zdobí významné - jak říká s oblibou P. Siebert - ´miestne špecifiká´, přidáme ještě žolík navíc. Z rozlehlosti tématu tedy vyplývá, že tradiční bilanční díl, který připadá na leden, bude potřeba odsunout. Nevadí: konec se blíží, pak to všechno sepíšeme, podtrhneme a ... uvidíme.
Ale vraťme se do Ostravy: bylo by velmi nečestné a nesportovní, kdybychom na tomto místě nepoděkovali tamějším spojkám a spolupracovníkům. Nebýt pánů Tomáše Václavka (osnovatel praktického internetového zpravodaje o hudebním dění v Ostravě; jukněte na www.ov-kluby.net, je to šikovná věc) a Roberta Bereka alias Boba, význačné postavy ostravské scény, která každého zná a na každého má číslo, asi bychom se v té spleti klubů, barů a lidí kolem nevymotali do soudného dne.
Rozcestník
Nebude možná na škodu zmuchlat na začátek do pomyslné koule několik pojmů, které v historii ostravských klubů plní úlohu pomyslných milníků. protože ačkoli celý příběh na první pohled vypadá jednoduše a přehledně, dříve nebo později přijdete na jeden charakteristický rys tohohle polosvěta: z průkopníků ostravské klubové scény se takřka všichni znají navzájem, nezřídka najdete jednoho člověka kolem více klubů (a, což se nám bude hodit v příštích dílech, mnohdy drží i více než jeden klub najednou). Badatel neobeznámený s těmito skutečnostmi záhy zabloudí v Petřínském bludišti (a to se ještě ani nemusí dotknout místní speciality, domu na nábřeží, kde posun klubů v jeho jednotlivých patrech připomíná pohyblivé písky - ale o tom až příště) vztahů, lidí, míst a událostí. Čili: budeme-li v této části hovořit o zaniklých (nebo živé muzice nesloužících) ostravských klubech devadesátých let, měla by být řeč především o: Rock Hillu, Cihelně, Sklepu a TNT. Rock Hill sehrál pionýrskou úlohu prvního zařízení svého druhu na Moravskoslezském pomezí, Cihelna i Sklep byly po značnou část desetiletí konstantami místní klubové scény a v jeho druhé polovině se k nim připojilo i TNT, klub osudu tak specifického, že to v republice snad nemá obdoby. Jistě, mimo ně se na ostravské klubové mapě, na kratší či delší dobu, etablovala další jména - ale na ně se, protože dodnes fungují, dostane tentokrát jen okrajově: probereme je v dalších pokračováních.
Poutě na kopec
Počátek kapitalismu volné soutěže v českém balení zastihl Ostravu připravenu - v porovnání se zbytkem republiky - způli. Jestliže v Praze i na ´venkově´ registrujeme v roce 1990 ostýchavé pokusy o vznik klubu, tedy místa, kde se hraje naživo a které funguje jako každodenní sleziště spřízněných duší, Ostrava si musela ještě chvíli počkat. Jistě, čtyři z pěti odborníků vám řeknou o Žaláku, v Porubě fungovala hodně na folkaře orientovaná Delta (i když Libor Bálek, jeden z hlavních hrdinů následujícího příběhu, vypráví, jak "od roku 1987 dělal v nějakém zařízení SSM Delta, a díky bohu za to, že to aspoň fungovalo. Já jsem spíš dělal do rockovější muziky - kolegové dělali folky a takové věci, ale fungovalo to."), etablován byl i pojem Atlantic a jazzmani si užívali pravidelných čtvrtků v suterénu divadla Blaník. Ale buď byla dramaturgie všech zmíněných zařízení pojímána hodně zeširoka, nebo fungovaly pouze jako, když to přeženeme, ´koncertní síně´.
I když právě Žalák (ještě Libor Bálek: "byly pověstné neděle u Žaláka, hodně netradiční den na koncerty. V tu neděli tam chodila strašná spousta lidí."), na který snad každý z oslovených vzpomněl takřka se slzou v oku, stál hodně na hraně: dva respondenti o něm hovořili jako o klubu, dva jej ohodnotili Bobovými slovy: "dělaly se tam prostě koncerty. ale nefungovalo to stabilně jako klub." K podzimu 1991 jsme našli v Rock & Popu článek, jehož titulek ´Žal nad Žalákem´ dává tušit smutný osud oblíbené lokality. V jeho závěru však najdeme zmínku o rockerském azylu v hospodě na kopečku - a v tuto chvíli je scéna pro Rock Hill připravena.
Rozjel se ve velkém stylu. pamětníci vám vesměs neřeknou datum, ale vzpomínají na jednu z prvních kapel v budoucím Rock Hillu, francouzský zvěřinec Massacra (jeden z pohlavárů klubu ovšem upřesňuje: "začalo to obligátním koncertem Visacího zámku, a potom celý klub i koncertem Visacího zámku skončil.") my ze zprávy v R&P 1/92 víme: říjen 1991. kromě citovaného Libora Bálka, který tam působil jako dramaturg, a jeho kolegy z Delty, jenž operoval za barem, známe i jméno hlavní postavy: David Šindelář, jen tak mimochodem člověk, kterému Mňága a Žďorp přisuzuje v knize Z nejhoršího jsme uvnitř zásadní zásluhu na vydání své Desky Desek Deváté Dekády. Rock Hill ovšem - a teď pozor - nebyl jen sál a hospoda. V prostorách domu fungoval obchod hudebním tovarem všeho druhu - nástroje, desky, oděvy - a pro fluidum Rock Hillu je celkem symbolické, že podle všemi potvrzované legendy tam vznikla idea časopejsku, ze kterého se posléze vyklubal Spark ... protože v těch letech připomínaly kluby na mapě Československa ještě osamělé ostrůvky, představilo se v Rock Hillu snad vše důležité z domácí špičky a bonbónky z cizozemí nádavkem. Half Japanese provázení Půlnocí, vzpomínáte?"Celkem na vážno jsme tam měli Cassandru Complex, ale na poslední chvíli nám to spadlo ...," doplňuje na tu dobu přepychové menu Libor Bálek. Pak se jeden nemůže divit, když zpovídaní jako jeden muž nyjí o kráse ´poutí na kopec´. "Podle mě to byl nejlepší klub, kterej tu existoval, i přes spoustu let a řady nových klubů poté."
Jenže rauš ze splněného snu trvá sotva rok a Rock Hill končí. Kromě nepřízně ze strany starostky obvodu pí Liliany Janáčkové, ve kterém klub sídlil (dáma proslulá sabaty dam - přednostek obecních neb městských úřadů z celé republiky) se Rock Hill de facto rozložil zevnitř. Dostal se do dluhů, haproval i po hygienické stránce, obchod se kromě občasných šťouchanic s kožnatci - s nimi si posléze hodně užili v Cihelně - stal cílem vloupaček (Bálek:"jednou se jim tam dokonce probourali stropem. ten byl dělaný ještě postaru, desky, rákos, tak se prokopali vrchem.") a navíc - což je teorie Jiřího Felda (dnes mj. Rokle, spolu s bratrem Richardem též důležitá persona tohoto dílu) - "věřil bych, že šlo hlavně o to, že tam byly tři osobnosti a ty se mezi sebou nebyly schopný domluvit, jak to bude fungovat." S tím, zdá se, souvisí i vzpomínka Libora Bálka, jak se s kolegou snažili přemluvit Davida Šindeláře, "ať nám to aspoň přenechá - on byl ale celkem ješitný, tak moc nechtěl, radši to nechal padnout." Triumvirát kolem Rock Hillu se pak rozprchl - víme, že David Šindelář sídlí v Praze a Libor Bálek se pokusil ještě nějaký čas chytit na Žaláku. "Ještě se to tam dalo ukecat, potom už to vzal nějaký majitel a udělal tam nějaký second handy." Dnes pořádá festival Dolní Lhota a o Rock Hillu tvrdí, že "je tak opravdu zralý na to, aby se zboural, ale na kulturní zařízení je to nejlepší místo v Ostravě." Došlo samozřejmě k pokusům o jeho oživení. Ale - a naposledy Libor Bálek - "vím, že s Janáčkovou (zmíněná starostka, pozn. aut.) vůbec nebyla řeč. Mám totiž dokonce ještě pocit, že se to mělo v restituci vracet židům ... a proto asi všichni kolem toho dělají celkem mrtvýho brouka." Rock Hill osiřel - jednou zugrunt vyhořel - a dnes je z něj nepřehlédnutelný, ale smutný pomník těm zapomenutým / nezapomenutelným časům.
Brothers In Arms
Že pověst Rock Hillu i přes jeho smutný konec nedevalvovala, svědčí i četnost pokusů o převzetí štafety. Bob se také k jednomu přihlásil:"každopádně jsme to chtěli, než se otevřel Azyl, s Feldama nějak oživit. a město Mariánské hory se k tomu postavilo tak, že ´v našem obvodu nikdy, nikdo, nic ´."
Autor teď může být napaden, že v rozcestníku zatajil jeden termín. ale Azyl byl záležitostí marginální, fungoval pár měsíců a i vzpomínka na něj bledla, zdá se, dost rychle: v profilech klubů ze Severní Moravy, které regionální příloha MF Dnes otiskovala v červnu - červenci 1999, se o něm hovoří jako o Exylu. Kromě Boba se tu ovšem na scéně objevil tandem Richarda a Jiřího Feldových: bratři dvou zcela rozdílných naturelů, kteří ovšem ve dvojici tvoří silný pakt.
Azyl, fungující od cca května 1993, sídlil v sídlištních labyrintech Poruby. "Byl v takové té komunistické kostce, z jedné strany městští policajti, vedle nich státní a pak tam byl klub - Baví. Oni měli za barem hajzl, to byla akorát příčka a nad ní bylo malinké okýnko a když tam chodili policajti chcát, tak si na okýnku rozsvítili a když bylo ticho, byli slyšet." Záhy, jak s oblibou říká kol. Korál, ´dochrochtal´ na obstrukce partají z okolních vigwamů - je třeba mít na vědomí, že se píše rok 1993, pro kluby tohoto zaměření přeci jen v některých aspektech drsnější doba než dnes. Jiří Feld, náš zpravodaj z bratrského dua, bere dnes azyl jako testovací terén: "šli jsme do toho s totální naivitou. vlastně jsme si to jenom vyzkoušeli, zjistili, jak to funguje." Triumvirát se rozešel, aby se zase sešel na Cihelně, objektu následující kapitoly. Její náčelník Herbert tenkrát oslovil bezprizorné Feldy - teď už chápete, co jsme mysleli zdánlivým výkřikem do tmy o jednom člověku okolo více klubů a labyrintu? -, zda-li by mu nevedli bar, a ti tam podle Jiřího strávili necelý rok (Bob vzpomíná, že tam u vchodu škubal lístky)."a během toho roku jsme vlastně hledali prostor. A čirou náhodou jsem narazil na sklep. No a pak jsme šli do sklepa. Funguje sedm let - (nesedí vám roky? Zlaté programy bang!u, díky nimž můžeme počátky Sklepa úspěšně lokalizovat do léta 1994 - pozn. -rdd-) a na něm se dá krásně vidět ten vývoj ... Začalo se s jednou jedinou místností a se vstupem, s chodbou. Nebylo tam čepované pivo, měli jsme lahvové. Aparát tam byl strašný, hrůza a děs, a postupem doby se to začalo vybavovat: otevírali jsme další a další místnost, začali jsme to předělávat, sehnal se lepší aparát ... Získávaly se kontakty na kapely." Ambice a rozmach Sklepa potvrzovala i skutečnost, že jeden čas v klubu fungovalo i nahrávací studio. Klub, usídlený v Ostravě - Zábřehu, ustál na počátku pětadevadesátého i fakt, že pár stanic tramvají od jeho sídla vzniklo konkurenční TNT. Jak tvrdí náčelník bývalého TNT Petr Průša, oba kluby cílily na poněkud odlišnou klientelu a navíc tu začalo fungovat cosi, co můžeme dnes klasifikovat jako zárodečnou formu tzv. syndromu Stodolní (a to si pište, že si napíšeme!) viz Bobův postřeh:"Když se otevřelo to Téčko, tak i v tom Sklepě, kterej je dvě stanice tramvají, se zvedly tržby. Parta jde, říká si, jo - tady je to v pohodě, dáme si pivo a uvidíme ... a pak si řeknou: ´Jdem jinam, když tak se sem vrátíme.´" Ostravská klubová mapa se začala v roce 1995 poprvé zahušťovat, i když proti situaci z posledního roku - dvou to samozřejmě ještě neznamenalo vůbec nic.
pokračování...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama